TOPlist

5. Proč patří dnešní včelaření minulosti

 

Včelaři celého světa se v posledních desetiletích stále častěji potýkají s vážným problémem masivních úhynů včelstev. To na úrovni regionů, států, i celých kontinentů. Není výjimkou, pokud v nějaké zemi vyhyne více než 50% chovaných včelstev. Například v USA uhynulo v zimě roku 2006 na 30-90% všech včelstev, z celkového počtu 2 500 000 člověkem chovaných. To ačkoli jde o zemi vyspělou, disponující špičkovým včelařským výzkumem, veterinárními odborníky, propracovanou legislativou, poučenými a ekonomicky angažovanými komerčními včelaři, a mnoha medikamenty.

Tato varovná fakta nelze ignorovat. Jasně je z nich patrné, že dnešní přístup k řešení včelařských problémů je již odborně překonaný. V praxi stále méně funkční, a díky vzrůstající rezistenci roztočů nutně spěje k samé hranici udržitelnosti. Mnohdy byla tato hranice již výrazně překročena, a proto také v ČR zaznamenáváme plošné úhyny včelstev. Díky nim někde včelařství dočasně, či dlouhodobě skončilo.

Ačkoli je příčin celosvětového hynutí včelstev více, hlavními společnými jmenovateli všech těchto hromadných úhynů jsou vždy ti samí pachatelé - mor včelího plodu a varroáza. Ve vztahu k nim nám mnozí odborníci celá desetiletí tvrdí, že nad nimi ani nelze zvítězit. Že je lze jen donekonečna tlumit. To samozřejmě chemickými preparáty, vyráběnými různými monopoly, kde tito výzkumníci pracují. Či drakonickým pálením včelstev (v případě moru), posvěceným veterináři. Také oni jsou na existenci nemocí závislí a potřebují je pro zdůvodnění své až totalitní moci, kterou v ČR mají. Zabíjení svých pacientů (pálení včelstev) propagují, protože lepší řešení nepředložili, ani ze zahraničí nepřevzali. Ačkoli je prokazatelné, že tento primitivní přístup k cíli nevede.

Proto se nebudu rozpakovat zde veřejně říci to, o čem si tisíce včelařů jen kradmo šuškají. Včelařský výzkum v ČR, zaměřený na vývoj pokročilých technologií nechemické léčby varroázy a moru prakticky neexistuje. Ačkoli existuje dost těch, kdož budí zdání jeho existence. Ale pokud se zamyslíme nad investicemi vloženými do řešení zásadních včelařských problémů za posledních 30 let, a srovnáme je se skutečně vyřešenými problémy, dojdeme k příznivému poměru? Je moru a varroázy méně než dříve?

Kolik máme pracovních postupů a úlových technologií, které umí samy zabránit propuknutí nemocí a umí je případně léčit? A kolik máme za tímto účelem vyšlechtěných včelstev, proti nemocem skutečně imunních? Nezbývá než konstatovat, že výsledky jsou (velmi mírně řečeno) nevýrazné…

Výzkumné ústavy, ani veterináři od prvního nálezu roztoče Varroa u nás v roce 1978, po dobu 35 let do letošního roku 2013, nepřišli s žádnou technologií chovu včel, která by s konečnou platností dokázala varroázu a mor zcela eliminovat. Tyto instituce se už ani netají tím, že o vývoj takové metody neusilují. Dávno například nehovoří o své snaze varroázu vyhubit. Pouze hovoří o snaze ji trvale tlumit. Řeší raději důsledky řádění nemocí léky a ohněm, než by vyvíjely snahu směrem k pochopení a odstranění jejich prvotních příčin. Vždyť na odstraňování následků nemocí a jejich tlumení lze snadno a trvale vydělávat. Na výzkumu a preventivním odstraňování vlastních příčin nemocí, již tak snadno vydělávat nelze. Do problémů totiž bývá zvykem investovat teprve tehdy, pokud již existují v dostatečné míře a výrazně škodí. Proto mají lékaři rádi pacienty nemocné, nikoli uzdravené…

 

Ani v zahraničí tomu není jinak a mnohé z testovaných metod hubení roztoče si nezadají se zhmotňováním tmy. Například v již citovaném Včelařství 1/2014 na str. 11 je uvedeno toto:

Alessandra Giacomelli (Itálie) zkoušela mrazit plodový rámek s roztoči. 99% roztočů uhynulo po 60 minutách při -20°C. Rámek se pak vrátí do původního včelstva, aby včely snědly usmrcený plod a recyklovaly vzácnou bílkovinu.

 

Přitom je tento přístup pro praxi nevyužitelný. Pokud chtěla tato výzkumnice zabít parazita i s hostitelem (včelím plodem), stačilo rámek vyřezat. A vracení mrtvého plodu do včel je vyložené zvěrstvo. Je to nejlepší cesta k tomu, jak mít podmet plný vyházeného staršího plodu a založit si ve včelstvu ohnisko moru či hniloby. Je totiž známo, že masivní požírání mladého plodu včelami, těmito nemocemi často končí. A na takovéto rádoby výzkumy nevyužitelné v praxi, se mnohdy vypisují tučné granty…

Zatímco se daří držet varroázu na uzdě alespoň za cenu trvalého užívání chemických látek, v případě moru včelího plodu je situace žalostná. Zde včelařský výzkum selhal absolutně. Neexistuje totiž žádná technologie včelaření, kterou by v ČR veterináři a výzkumníci sami cíleně vytvořili a doporučovali jako účinnou v otázce jeho prevence a léčby. Nedostali se ještě ani tak daleko, aby oficiálně uznali, že mor je produktem nesprávných technologií chovu včelstev, které užíváme.

Mor je stále vnímán jako živelná pohroma, za kterou včelaři nemohou. Ačkoli je známo, že volně žijící včely jím netrpí a jde o nemoc velmi snadno léčitelnou během několika dnů. Proto se u nás neustále plošně pálí celé včelnice i s mnoha zdravými včelstvy.

A jen velmi pokročilí včelaři si bolestně uvědomují, že tímto neselektivním a plošným vražděním veterináři hubí i geny imunních včelstev, která na pozitivním stanovišti navzdory vysokému infekčnímu tlaku neonemocněla. Tím, že tato včelstva neužíváme k chovu, ale zpopelňujeme je za státní peníze, se systematicky genofond naší včely poškozuje. Což by snad bylo omluvitelné, pokud by tyto laické a neselektivní zásahy vedly k cíli. Jenže opak je pravdou.

Možná si říkáte, jak si mohu dovolit zvát obecně veterináře laiky a zpochybnit jejich odborný názor? Důvod je prostý-jsou to v drtivé většině laici, ale nikoli svou vinou. Na vysoké veterinární škole se totiž nemoci včel ani neučí jako samostatný předmět. Jsou vyučovány současně s nemocemi ryb a posluchač této prestižní školy má na dané téma asi 5 hodin nepovinných přednášek za 6 let studia. Kdo nevěří, nechť si u veterináře ověří. Proto pokud veterinář sám nevčelaří, nebo mu v zaměstnání nedají problematiku včel přímo na starost, stěží si za několik let vůbec vzpomene, že nějaké včelí nemoci existují.

Vzpomínám si, jak mi jeden mladý veterinář při prohlídce krásného včelstva tvrdil, že se mi budou včely brzy rojit. Protože mám úl plný mladých matek. Byli to samozřejmě trubci…

V otázce léčby moru existují propastně odlišné názory. V některých zemích se mor úspěšně léčí pouhou jednorázovou obnovou díla a z jeho občasného propuknutí se nedělá žádná věda. Nástavky se maximálně parafínují, ale rozhodně nepálí. V takových zemích jsou totiž veterináři pomocníky včelařů a nikoli jejich metlou a postrachem. Také proto je nákazová situace mnohde příznivější, než je tomu u nás. Včelaři nemusí závažné nemoci tajit a hlásí je bez obav.

V ČR nemáme snad žádnou včelnici, kterou by zničil mor. Máme ale stovky včelnic, které v souladu se zákonem spálili veterináři…

 

Diplomová práce na těchto stránkách publikovaná jasně dokládá, že jsme zaspali dobu a že se v zahraničí daří mor léčit. To pouhou hygienou díla a bez pálení úlů. Přiznat to by ale znamenalo uznat, že se v boji s morem lidem spálila včelstva za miliony korun zbytečně. A to nikdo neudělá. Proto se jen stále dokola omílá, že mor je neléčitelný.

 

Pro ilustraci přikládám mapy výskytu moru včelího plodu v ČR, volně stažené z oficiální stránky Státní veterinární správy. Je z nich patrné, že navzdory dlouhodobému a intenzivnímu pálení všech pozitivních včelstev i jejich stanovišť, je nákazová situace v ČR na mnoha místech dlouhodobě kritická. Velký počet ohnisek v čase, totiž navzdory okamžitému spálení každého z nich výrazně neklesá. Není to jasný doklad, že jsou škody na spáleném majetku včelařů jen mrháním penězi ze státní pokladny formou kompenzací?

Nedivme se, že počet včelstev klesá a mladé lidi tento stav od včelařiny odrazuje. Dnes totiž začít včelařit klasiky, znamená čelit vysoké pravděpodobnosti znehodnocení veškerých investic, času a práce.

 

Zdroj: http://www.svscr.cz/download.php?idx=5916

 

Výskyt moru včelího plodu na území ČR, v roce 2010

 

 

Výskyt moru včelího plodu na území ČR, v roce 2011

 

 

 

Výskyt moru včelího plodu na území ČR, v roce 2012

 

 

Mnozí výzkumníci se ve vztahu k nemocem celý život marně zabývají šlechtěním včelstev, které ale nikdy svoji dostatečnou účinnost v této oblasti nepotvrdilo. Neexistují totiž žádné včely, které by byly schopny se samy trvale ubránit nemocem, podávaly uspokojivé medné výnosy, a celý komplex těchto příznivých vlastností přenášely v dostatečné míře na potomstvo. Bez tohoto uvedeného výchozího předpokladu je ale jakékoli šlechtění předem odsouzeno k nezdaru. Pokud totiž nemáme chovné jedince požadovaných vlastností, nemůžeme ani očekávat, že je budou mít jejich potomci. Křížením dvou hnědých králíků, zkrátka králíka zeleného nevyšlechtíme. Na náhodnou mutaci bychom takto museli čekat i celé miliony let. Proto jsou bez kvalitního plemenného materiálu šlechtitelské snahy předem odsouzeny k nezdaru. Jde o pouhý marketingový tah při prodeji matek.

Protože jsou si toho šlechtitelé v nitru vědomi, žádný z nich nenabízí matky s osobní garancí, že se jejich včelstva moru a varroáze ubrání sama. Proto máme včelstva desetiletí šlechtěná na čistící pud a prý více odolná vůči moru. Tyto matky si můžete koupit. Ale bez záruky, že jimi založená včelstva skutečně nedostanou mor. Máme včelstva šlechtěná na varroatoleranci, ale měli byste vědět, že bez chemických preparátů nepřežijí. A máme také včelstva šlechtěná na nerojivost, která se samozřejmě mohou normálně rojit…

Na stránkách Mendelovy společnosti pro včelařský výzkum, sdružující naše přední odborníky šlechtící na varroatoleranci, je uvedeno k cíli vyšlechtění varroatolerantních včel toto:

Obtížný je zvl. proto, že v naší populaci včely medonosné je málo genů podmiňujících varroatoleranci a pokud jsou, velmi nesnadno se chovateli dají najít a odhalit. Lze tedy říci, že projev těchto schopností včel je „zamaskovaný“ řadou okolností.

 

Sami šlechtitelé tím veřejně deklarují, že hledané geny podmiňující varroatoleranci asi v dostatečné míře ani neexistují. O možnosti vyšlechtit varroatolerantní včelu hovoří podmíněně jen v tom případě, pokud jsou tyto geny vůbec přítomny. Výslovně však uvádějí, že jich je málo. Tedy, pro daný účel nedostatečné množství. Logickou neschopnost svých včel varroáze samostatně čelit, pak šikovně označují za maskovanou schopnost jí čelit.

Tento unikátní výrok se mi jako učiteli neskutečně líbí, protože díky němu jsem si uvědomil, že jsem nikdy neviděl studenta, jehož výkon byl nevyhovující. Jsou pouze studenti, jejichž brilantní znalosti jsou maskovány řadou okolností. Například neznalostí. Asi tak, jako je varroatolerance včel maskována pravým opakem této vlastnosti. Tedy absencí jakékoli varroatolerance.

V této souvislosti se proto nemohu ubránit pocitu, že nám tu maskuje někdo něco docela jiného. Šlechtění na varroatoleranci je totiž svým nulovým efektem velmi podobné nesmyslnému šlechtění včel na nerojivost. Také zde je pozitivní výsledek plně maskován a i dlouhodobě šlechtěná včelstva se bez protirojových opatření často rojí. Toto šlechtění se provádí už desítky let, ale bez jakéhokoli pozitivního výsledku. Na světovém trhu proto nejsou ani v zahraničí žádné matky, u nichž chovatel garantuje výrazně nižší rojivost, než u matek běžných.

O rojivosti totiž vždy rozhoduje užitá technologie chovu včel a nikoli primárně jejich genetický základ. V případě nemocí je tomu samozřejmě stejně. Proto je třeba hledat řešení problému rojení a nemocí na úrovni vysoce propracovaných včelařských technologií, využívajících dokonalé znalosti biologie včel a slabin jejich patogenů.

Ostatně pokud by včely měly teoretickou schopnost samy vyhubit své parazity, již by je dávno samy vyhubily. Po celé věky totiž tvrdý selekční tlak u divokých populací včely medonosné i indické nesmlouvavě preferoval ta včelstva, která byla nejzdravější. Tedy ta, která se uměla parazitům a nemocem nejlépe bránit. Ale parazité nevyhynuli a původci nemocí také ne. Rychlost jejich evoluce je totiž vždy vyšší, než rychlost evoluce hostitele (včely). Proto snadno najdou na každý obranný mechanismus včelstev odpověď. Včelu medonosnou i indickou proto patogeny a parazité dodnes sužují stejně, jako každé jiné divoké zvíře.

To je jasným dokladem, že šlechtěním včel nelze uvedené problémy vyřešit. Lze je jen donekonečna bez valného výsledku řešit. Díky nulové účinnosti tohoto přístupu, samozřejmě za vydatné a nutné podpory chemických léčiv…

Nikdo nikdy nevyšlechtil psa, který by nechutnal blechám. Slepici, na kterou by nešli čmelíci a nejsou ani žádní lidé, kteří nemohou dostat tasemnici. Mnozí šlechtitelé ale hrdě šlechtí včelu, která si prý sama poradí s varroázou a morem…

 

Na čistící pud se intenzivně šlechtilo již za mých učňovských let v roce 1989 a dříve. Od té doby produkuje velmi kvalitní matky mnoho chovatelů.

Ačkoli tedy máme stále více včelstev šlechtěných na tuto vlastnost a prokazatelně odstraňujících mrtvý plod do několika hodin po úhynu, máme také stále větší problémy s morem i varroázou. Přitom by tomu mělo být právě naopak, pokud by šlechtění bylo tou správnou cestou řešení veterinárních problémů. Vždyť vysoce šlechtěná včelstva produkují statisíce trubců. A jejich výborné geny by měly automaticky zlepšit i úroveň chovu včelařů v celé ČR. Je tomu ale opravdu tak a jsou choroby na ústupu?

Je obří paradox, že naši předkové neměli potíže s chovem přírodních nešlechtěných včelstev po tisíce let. Ačkoli je původce moru původním druhem a byl zde vždy. A komisionální pálení celých včelnic se ve středověku jistě nekonalo. Když včely z nějakého důvodu uhynuly, úl či košnice se osadily novým včelstvem a život šel dál. Naše krajina byla i tak včel plná a stěží bychom našli sedláka, který by nějaké ty včely neměl.

A my, moderní včelaři dnes paradoxně řešíme i pouhé přežívání včelstev silně šlechtěných, a pálíme je po stovkách na hranicích. Proto se ústy filmového klasika ve vztahu ke včelařskému výzkumu ptám:

 

Kde asi udělali soudruzi z NDR chybu?

 

Ve vztahu k varroatoleranci je to stejné. Je bláhové se domnívat, že se včela medonosná může zbavit invazní choroby, s níž nemá evoluční zkušenost. To na bázi selekce, když to na této bázi nedokázala ani včela indická, jako původní hostitelský druh roztoče. To za celé geologické epochy, kdy přírodní výběr pracoval na úrovni velké části asijského kontinentu, se stovkami milionů včelstev, po nejméně desetitisíce let.

Kdyby mělo mít šlechtění odolných včel význam pro praxi, již by za desítky let poctivé a celosvětově provozované šlechtitelské práce na mnoha liniích, musely být vidět zřetelné výsledky. Měly by již existovat prestižní chovy, nabízející zaručeně nerojivé, varroatolerantní (či varroarezistentní) a moru odolné včely. Například, jako již máme hybridní odrůdy jabloní, odolné vůči strupovitosti. Poznámka-(v případě jabloní je ale výsledku dosahováno mezidruhovým křížením, což u včely medonosné není možné).

Ani jediný takový chov včely medonosné ale nikde na světě neexistuje. To je po desítkách let a proinvestovaných milionech ze státních rozpočtů mnoha států světa velmi špatná vizitka tohoto směru výzkumu a jasným dokladem jeho neúčinnosti…

Položme si teoretickou otázku, co by se stalo, pokud by se naděje šlechtitelů naplnily a vyšlechtili hypotetickou linii včel, která je o 75% více odolná vůči varroáze, než jakékoli včely jiné?

Nezměnilo by se vůbec nic! Roztoč by se jen dostal ze strany včel pod vyšší selekční tlak a reagoval by na něj. V dané populaci bychom brzy vyselektovali superparazita, který by se naučil parazitovat i více odolné včely. A takový superparazit by běžná včelstva samozřejmě zničil ještě lépe než dnes.

Je to jako s mandelinkou bramborovou, na kterou nejprve zabíralo DDT téměř na 100%. Ale i tak přežívali ojedinělí brouci a ti stačili na vytvoření populací odolných mnohem více k DDT. Proto i kdyby šlechtitelé uspěli vůči dnešní varroáze, nemohou dosáhnout trvalého vítězství. Roztoč totiž na jejich snahy velmi rychle odpoví. Toto není při šlechtění varroatolerantních včelstev vůbec zohledněno a mnozí šlechtitelé nechtějí slyšet, že včelstvo s roztoči je binární soustavou, kde každý vývojový krok včel bude ihned kompenzován protiopatřením parazita.

Je hezké například šlechtit včely na to, aby uměly strhávat roztoče ze sebe navzájem. Ale tím jen uhynou ty jeho samičky, které se na včelách transparentně vozí v dosahu včelích kusadel. Naopak přežijí všechny ty samičky, které se ukrývají pod zadečkovými články včel. A právě ti lépe maskovaní a chránění roztoči se pak rozmnoží o to více, protože získají životní prostor na úkor roztočů včelami zabitých. A svým potomkům předají geny pro správný vzorec chování, který jim umožnil přežít. Jedna evolučně stabilní strategie chování parazita (jízda na hrudi včely) bude nahrazena jinou (schování se pod články zadečku). Vyšlechtíme tak jen nebezpečnější formu roztoče, která se bude před včelami více ukrývat. Nic více.

 

V knize Varroáza-jak jí poznat a úspěšně potírat od Dr. Friedricha Pohla, vydané v ČR v roce 2008, je na str. 55 přehled možných alternativních metod léčby varroázy. Autor zde k výskytu údajně částečně varroatolerantních včel z Primorska a Uruguaye píše toto:

 

Včely vykazují v místě svého původu, za určitých podmínek, jistou toleranci vůči roztočům Varroa, která se však na jiném místě sotva, nebo vůbec neprojevuje.

 

Na této složitě formulované větě, plné specifických předpokladů a negací je kouzelné to, jak autor pomocí mnoha zbytečných a matoucích slov kulantně mlží. Než by natvrdo uvedl, že jde o čirý nesmysl a tyto včely jsou stejné jako všechny jiné. Tedy, vůči varroáze zcela neodolné. A pokud odolné přece jen poněkud jsou, pak jen díky unikátním vnějším faktorům, působícím v jejich domovině. Třeba klimatu, obsahu éterických olejů v medu atd. Takováto odolnost je ale nedědičná a tedy nevyužitelná ve šlechtitelské praxi.

Každý genetik rád potvrdí, že vlastnost je buď geneticky podmíněna a pak se projeví vždy. Nebo je podmíněna pouze prostředím a pak je nedědičná. Vnější prostředí může samozřejmě v různé míře projevy genů ovlivnit. Posílit je, či utlumit. Vždy ale platí, že co není napsáno v genech, je nedědičné! (Tedy s výjimkou epigenetických jevů, založených zřejmě na metylaci DNA, jimž teprve počínáme rozumět).

Už tím, že jsou tyto včely imunní jen částečně a to ještě pouze v místě svého původu, je řečeno vše. Ve hře jsou zde evidentně negenetické a tedy nedědičné faktory prostředí.

 

Pro tuto komickou větu jsem však nalezl jiné využití. Při rodičovských sdruženích neříkám rodičům, že jejich dítko neumí nic. S oblibou říkám:

 

Student vykazuje v místě svého původu (doma v obýváku) za určitých podmínek (připojen na internet) jistou toleranci vůči neznalosti, která se však na jiném místě (u tabule či při písemkách) sotva, nebo vůbec neprojevuje.

 

Pevně stojím za názorem, že prvořadým cílem všech slušných výzkumníků a včelařů musí být snaha o vytvoření takové technologie včelaření, která povede k nekompromisnímu vyhubení varroázy. Varroázu jen donekonečna tlumit a neusilovat o definitivní vyhubení jejího původce totiž znamená ji na včelách cíleně chovat a šlechtit. Tedy, trvale ji udržovat v našich chovech a kolaborovat tím spolu s ní proti zájmům včel i zákazníků.

 

Respektuji, že chemická léčba varroázy byla ve své době nutnou a velmi si vážím práce těch lidí, kteří na bázi její aplikace udrželi včelu medonosnou do dnešních dnů!

 

Nesmíme po této cestě ale kráčet trvale a donekonečna dopovat včelstva pesticidy. Tento přístup je třeba jako řešení veterinárních problémů ve 21 století zavrhnout. Nejde totiž o koncepční a trvalé řešení problému. Uzavírat s varroázou dohody o dočasném neútočení na bázi chemie a šlechtění je řešení polovičaté. A zcela nehodné civilizace, která operuje mozky, létá na Měsíc, chce kolonizovat Mars a čte lidský genom. Musí existovat způsob, jak roztoče Varroa destructor hubit bez chemických látek rychleji, než se stíhá množit. A donutit ho tak zcela vymřít. Cokoli jiného je v boji s ním jen a pouze neúspěchem. V případě moru platí totéž.

Planých slibů šlechtitelů a poraženeckých výroků výrobců léčiv o nemožnosti vyhubení varroázy a moru jsem za 24 let včelařské praxe slyšel dost. Proto jsem se rozhodl, že ačkoli nedisponuji miliony z grantů, laboratořemi a drahými technologiemi, věnuji svůj odborný potenciál vývoji takové metody včelaření, která bude schopna včelařům včelaření bez rojů, moru a varroázy umožnit. To, i kdybych se tímto problémem měl zabývat celoživotně. Pokud bych se domníval, že kráčím k cíli, tyto stránky bych nezakládal. Zakládám je, protože jsem vytčených cílů opravdu dosáhl.

Mé stránky mají osvobodit vnímavé čtenáře ze zajetí zastaralého uvažování a seznámit je se skutečností, že již nemusí být odkázáni na chemickou léčbu a žít se strachem z pálení včelstev. A věřit pohádkám o možnosti vyšlechtění hypotetické ideální včely, která se s nemocemi v daleké budoucnosti vypořádá sama. To i v našich zastaralých úlech, které byly vytvořeny pro pohodlí včelařů, bez ohledu na biologické potřeby včelstev.

Je pro mě neuvěřitelné, že drtivá většina světové populace včel vůbec nežije v úlech cíleně vědci vyvíjených pro včely. To na základě respektování jejich biologie a slabin v ekologii včelích patogenů. Proto včely chováme v úlech, jejichž předlohu jistý pan Langstroth kdysi náhodně vyrobil z bedýnek od whisky. Kladu si otázku, jak by vypadaly dnešní úlové soustavy, pokud by se tento pán v minulosti nedostal k levným bednám od alkoholu, ale třeba k sudům od něj? Dnešní tenkostěnné nástavkové úly jsou sice mírně jiné než ty tehdejší, ale ne v základní koncepci. Pouze v detailech. Proto potřebují v některých ohledech výraznou modernizaci a je třeba také zásadně změnit včelařské technologie. Aby byly ohleduplné ke včelám, času včelaře a jeho peněžence.

Protože se odborníci celá desetiletí navzájem ujišťují, že jsou problémy se včelími nemocemi nevyřešitelné, vede to u včelařské veřejnosti logicky k rezignaci a nedůvěře ke všemu novému. Občas tuto nedůvěru jen posílí nefunkční výrobky, jako úly s otáčivými plodišti atp. Nelze se tedy divit, že existuje obecná skepse a prakticky neexistuje společenská objednávka na vývoj principielně nového úlového systému, který by dokázal problémy spojené s rozvojem včel a jejich zdravotním stavem řešit. Skoro nikdo totiž už ani nedoufá, že by právě toto mohla být správná cesta.

Díky tomu výzkumná pracoviště zbrusu nové a koncepčně inovativní úlové systémy nevyvíjejí a dnešní úly jsou jen pasivními krabicemi z různých materiálů, v nichž včely žijí. Dle přání včelařů (nikoli včel) se liší výškou užitých rámků, typem dna a měrou zateplení. Neumí ale, stejně jako jejich prababička (původní bedna od whisky), téměř nic.

Včelám nezatopí, mnohé metabolickým teplem včelstev ani nešetří. Neposkytnou včelám kondenzační vodu. Není v nich zajištěna cirkulace předehřátého vzduchu. Ani nezbaví včelstva parazitů a původců chorob.

Protože jsou všechny dnešní úly koncepčně stejné či podobné, včelaři si uvědomili, že základním kritériem u úlu je jeho cena. Čím nižší, tím lepší. Proč také kupovat drahý úl, když není v mnoha parametrech stejně o nic lepší než úl levný? A dost možná asi oba jednou shoří, až v nich včely dostanou mor.

Tento přístup ještě podporuje masáž ze strany výrobců prostých dřevěných skeletů (takzvaných tenkostěnných úlů), kteří mají zájem na masové a průmyslové výrobě levných a jednotných výrobků. Ne na výrobě výrobků výrobně náročných a proto dražších.

Ze všech těchto důvodů se vžilo obecné mínění, že čím je cena úlu nižší, tím je úl automaticky lepší. Protože v úlu za 5 000kč budou mít včely tutéž varroázu, jako v úlu za 1500kč. A i v dražším z obou úlů se bude muset léčit chemicky. Proto nelze říci, že by cena úlu korelovala s kvalitou produkovaných včelích produktů. A až budou oba běžné úly různých cenových relací díky moru spolu hořet na téže hranici, spálením toho levnějšího včelař ušetří 3 500kč, které do něj nevložil. Tak proč si vlastně kupovat kvalitní úly?

Jen ti přemýšliví si uvědomují, že zde něco nehraje. Úl je totiž výrobek s velmi dlouhou životností, který si kupujeme na 25-30 let. Tedy na dobu asi 3x delší, než po jak dlouho používá většina včelařů auto. Proto je třeba dbát na to, aby takto dlouho sloužící věc byla ještě za 20 let na výši doby a disponovala v čase výroby značnou přidanou hodnotou. Vždyť na dobu stejně dlouhou jako úly, se například navrhují vojenské stíhačky. A ty jsou moderních technologií plné. Nikdo, kdo si k podnikání koupí nákladní auto také nečeká, že se mu zaplatí hned první rok. To ačkoli nemá nákladní auto ani zdaleka plánovanou životnost 30 let.

Ale u úlu mnozí požadují plnou návratnost investic již v prvním roce. Proto raději koupí nejlevnější atrapu za 2 000kč, která se zaplatí při prvním vytáčení. Než by koupili kvalitní dražší úl a on se jim zaplatil během dvou průměrně zdařilých vytáčení. Tedy během jediného roku a pak už jen čtvrt století vydělával. Přitom dnes, kdy se ceny medu pohybují kolem 150kč za kg, není důvod na ceně úlu a zdraví včelstev šetřit. Protože i velmi kvalitní úl za 9 000kč se zaplatí prvními 60 kg medu, prodanými za uvedenou tržní cenu 150kč/kg. A získat ze včelstva 60 kg medu je otázkou dvou průměrně úspěšných vytáčení. Tedy jediné sezóny. Vždyť mnozí včelaři vytáčejí 40kg medu již ze řepky, a dosahují výnosu 50-80kg ročně.

Dnešní technologie včelaření v běžných úlech jsou stejně zastaralé, jako úly samy. Nepočítají s produkcí medu převážně v panenském díle, což se už dávno mělo stát povinnou hygienickou normou. Nepočítají se 100% obnovou díla plodiště v každém roce, ani nezamezují zmrznutí včelstev za krutých mrazů. Nedokáží zabránit omezování matek v plodištích zásobami za silných snůšek. Nepočítají s řízeným chovem trubců v roli téměř 100% účinného protirojového opatření. Natož, aby tyto technologie včelařům umožnily integrovat prevenci proti moru včelího plodu přímo do produkční technologie. Nebo vychovat a oplodnit mladou matku v úlu, bez nutnosti pořizovat chovné úlky.

Většina dnes užívaných technologií také počítá s průběžným vkládáním mezistěn do plodiště, což je úplně špatný přístup. Když prší, včely je nepostaví a matky jsou jimi omezeny v kladení. Pokud je silná snůška, včely je přednostně zanášejí v plodišti medem. Matky je tedy nemohou zaklást a včelstva slábnou. Ale hlavně mezistěny včelám rozdělí plodové těleso a ochladí ho. To náramně uvítá roztoč Varroa. Pokud ho potřebuji k pokusům namnožit, stačí v tenkostěnném úlu s drátěným dnem stojícím ve stínu, rozdělit plodiště mezistěnami. Populace roztočů pak jen kvete.

U běžných úlů je také třeba při všech technologiích do plodiště za snůšky opakovaně vstupovat, aby se včely nerojily. Lhostejno zda při vylamování matečníků, přidávání nástavků, výrobě oddělků, či přidávání mezistěn. Také v tomto ohledu je zde uvedená technologie jedinečná, protože za její aplikace včelař žádná protirojová opatření osobně nevykonává. Nechává za sebe působit přírodní procesy, které rojovou náladu přímo vylučují.

Pro optimální a současné dosažení všech náročných cílů touto stránkou deklarovaných, je však třeba opustit modernizovanou bednu od whisky a pořídit si originální termosolární úl. Pouze v něm celá technologie funguje, protože pro ni byl speciálně navržen. V běžných úlových systémech mohou být na bázi Rašovské metody vyřešeny dílčí problémy (prevence rojivosti a moru), ale je nemožné zajistit dostatečně účinné termické hubení varroázy.

Termické ošetření plodu nemůže efektivně fungovat v běžných úlech už proto, že termosolární úl má originální zařízení, a především materiálové složení, aby v něm mohly účinně probíhat ty fyzikální procesy, vedoucí k vyhubení roztoče a spor nosemy. To již při venkovních teplotách nad 20°C, za slunných dnů v letních měsících. To poskytuje možnost léčbu dle potřeby snadno zopakovat. Nárůst teploty v běžných úlech včely velmi účinně tlumí a tím účinnost léčby radikálně snižují.

Běžné úly také nejsou koncipovány jako neprůvzdušné a nelze v nich zvýšenou teplotu udržet. Ani v nich nelze zajistit správné rozmístění tepelné energie po plodovém tělese. Proto se dosud ve včelařství v běžných úlech neuplatnilo hubení roztoče Varroa horkým vzduchem, vyráběným na bázi elektrického ohřevu. Ačkoli se o to mnozí výzkumníci snažili a o tom že zvýšení teploty hubí roztoče, se ví už několik desetiletí.

 

Originální termosolární úl disponuje takovými vlastnostmi, které zajišťují vstup tepelné energie i mezi plástové uličky, aby se horký vzduch rozptýlil po celém horním nástavku s plodem. Je vybaven k monitoringu vývoje teploty v plodišti a díky tomu chovatel včel bezpečně reguluje výši teploty a udržuje ji v bezpečném rozmezí. Takovém, kdy je roztoč zabit, ale plod dělnic není dotčen. Včelař tedy má bez otevírání úlu přesný přehled o aktuální teplotě plodového tělesa všech termosolárních úlů a může ji ovlivnit. Tyto dlouhodobě vyvíjené technologie nelze svépomocí v běžných úlech dostatečně účinně nahradit.

Proto se zde veřejně zříkám jakékoli odpovědnosti za neúspěchy lidových experimentátorů s imitacemi termosolárních stropů, měřících systémů a nevhodné tepelné regulace. Stejně, jako v nelegálně zhotovených napodobeninách termosolárních úlů. To jak ve smyslu nedostatečné účinnosti - zničení včel roztočem. Tak ve smyslu účinnosti vysoké - tavení díla, zabíjení včel a plodu horkem, či zapařením.